Na našich akcích určených pro veřejnost jako jsou například ,,Poslední indiánské války ,, pořádané ve Březně u Chomutova dostáváme mnoho dotazů na téma , jest-li se dají ty informace o indiánech které zájemcům povídáme někde sehnat , přečíst nebo jestli jsou někde nějaké návody jak si co zhotovit nebo sehnat . Proto jsme se rozhodli , že na stránkách NORTH WESTERN TERRITORY uveřejníme několik článků ve formě volných pokračování , které zájemcům o původní obyvatele Ameriky přiblíží jejich kulturu .

                    SEVEROAMERIČTÍ INDIÁNI

Prerijní indiáni byli původně obyvateli oblasti Velkých jezer v Kanadě a postupně  byli ostatními kmeny  vytlačeni v neustálých válkách na  okraje Velkých  plání. Živili se lovem, zemědělstvím a sběračstvím . S nástupem prvních koní získaných od bělochů ( od roku 1630 ) zabydleli postupně celé  prérie. Hlavním zdrojem obživy se stali bizoni, kteří kromě potravy poskytovali materiál  na oděvy, stany a předměty denní potřeby.  Jejich maso se  sušilo, drtilo a upravovalo na směs zvanou Bapa ( Pemikan ) .

V životě Indiánů hrálo velikou roli náboženství. Obyvatelé plání věřili v moc přírodních sil a v každé věci dovedli spatřit jeho ducha či kouzlo. Toto známe například pod názvem Wakan Tanka ( Sioux ) – Tajemná Síla nebo Velký Duch. Obřady, posty, rozjímání, to vše mělo v životě Indiánů své místo.Starostí mužů byl lov a boj s okolními kmeny. Ženy se staraly o rodinu, jídlo, bydlení a oděvy. Muž mohl mít obvykle více žen, pokud je ovšem uživil. Za nevěstu se většinou  platilo koňmi . Typickým obydlím byl kuželovitý lehce přenosný kožený stan, známý pod názvem  Tee-pee ( Lakotové, Černonožci, Vrány, Šajeni atd  ). Některé kmeny také žily v kruhových  kopulovitých chýší ze dřeva a hlíny ( Pawnee, Mandanové, Hidatsové  atd ) .Indiáni se cenili odvahy a čestnosti. Lhář a líný člověk neměl mezi nimi místo. Děti se vychovávaly příkladem, bez bití i když někdy rána klackem v pravý čas a na pravém místě je na celém světě nejlepší přesvědčovací prostředek  . Každý obyvatel prérií pamatoval na vdovy, sirotky a staré  lidi. Pomoci slabšímu členu kmene bylo ctí. Cílem muže bylo získat co nejvíce válečných  poct a uznání. To často vedlo k odvaze a riskování.Indián byl člověk svobodný a nerad se podřizoval. Náčelnictví – to byla  ryze  funkce  bez  výhod , ale se spoustou povinností. Člověk , který byl jmenován náčelníkem, musel jít příkladem a být také štědrý.To je důvod proč byl nezřídka náčelník jeden z nejchudších lidí .

Prérijní Indiáni mezi sebou často bojovali a toho využívali  běloši , kteří zatlačovali  Indiány do nehostinných míst. Indiáni se tomuto tlaku přirozeně bránili. Bojovali statečně  a tvrdě, avšak proti přesile a technickému pokroku. V boji proti bezohlednosti a převaze  vetřelců však neměli nejmenší naději. Navíc je decimovaly nemoci bílých  -  neštovice, cholera , chřipka i obyčejná rýma . Dále je ničil také alkohol záměrně rozšiřovaný a prodávaný obchodníky. Bílí lovci a osadníci jim také cíleně vybíjeli bizony hlavní zdroj jejich obživy. Díky tomu tak umírali hlady a zimou. Zbyla pro ně pak jen území určená vládou USA tzv. rezervace .  Byla to místa o která většinou nikdo neměl zájem, polopouště bez vody a tedy bez možností cokoliv pěstovat nebo chovat domácí zvířata  . Zde byli odsouzeni k čekání na příděly  od vlády a správců rezervací. Celý tento rezervační systém byl prostoupen korupcí a rozkrádáním přídělů určených pro indiány .

Dnes se Indiáni soudí s vládou USA o svá zákonná práva. Ve své uloupené vlasti  jsou nejchudšími ze všech Američanů. Jejich práva jsou často hájena Hnutím amerických  Indiánů ( AIM ) . V duchu svých válečných tradic hodně Indiánů působí dnes v ozbrojených složkách USA. Důvodem bývá i finanční zajištění, neboť nezaměstnanost je mezi indiánskou populací značná. I přes obrovské problémy a strasti se kterými se původní obyvatelé Amerického kontinentu museli potýkat a ještě potýká  , tento národ přežil. Překročil hranici času , která jej dělila od úplného zániku , znovu vstává a kráčí do budoucnosti nesouce hrdě odkaz svých dějin  a kultury  .
                                  Mapa prérijních kmenů 1870

                     

 

PRÉRIJNÍ KMENY

ARAPAHOVÉ

Vlastním jménem Inúna - ina ( Naši ) . Kmen z jazykové skupiny Algonkinů . Příbuzní Atsinů . Původně žili v oblasti Velkých jezer odkud byli vytlačeni obyvateli Východních lesů do centrálních plání v 17. – 18. století . Dnes asi 7.000 příslušníků . Základní hospodářskou jednotkou kmene byla tlupa , tvořená matrilineárními rodinami . Důležitou roli ve společnosti měl systém věkových stupňů . Kmen se scházel jednoročně při příležitosti Slunečního tance . Nepřátelé Šošonů a Pawnee .

Náčelníci - Malý havran , Levá ruka , Černý medvěd , Kouzelník


                         Bílá Košile     Černý Kojot    Malý Pták    Medvědí Žena  Ostrý Nos    Velký Chlapec      Žlutý Kůň
 

ASSINIBOINOVÉ

Vlastním jménem Nakota . Kmen patří jazykově do skupiny Sioux . Byli to lovci a sběrači . Koncem 19. století asi 10.000 příslušníků , dnes asi 2.500 . Činnost kmene ovlivňoval silný válečný spolek , který ho ochraňoval , řídil lov a nájezdy . Taneční spolky mužů pořádaly výroční Tanec slunce nebo Bizoní tanec . Assiniboinové byli spojenci Kríů a nepřátelé Černonožců . Jako jedni z posledních odešli do rezervací .


    Náčelník      Čtyři Býci      Oblačný Muž

( v současné době obývají část území v Kanadě - Saskatchewan , Alberta , Manitoba )
 

CROW ( Absároke )

Vlastním jménem Ptačí lid , někdy také Vraní lidé . Původně to byli zemědělci v povodí řeky Missoury . Prosluli jako válečníci a stopaři . Jazykově patří do rodiny Sioux , příbuzní Hidatsů . Koncem 18. století asi 5.000 osob , dnes 10.000 . Společenství se dělí na tři teritoriálně vymezené skupiny a to - Horské Vrány , Říční Vrány a Kopnutí do břicha . Skupiny se členily do 12 matri - ilineárních rodů . Důležitým byl obřad Tabákové společnosti a Tanec slunce . Kmen podporoval USA ve válkách proti okolním kmenům . Válečné spolky : ÍÁXUHKE - Liščí společnost , WARAXÍŠŠE - Kusy dřeva , WIŠKISA - TE - Velký pes , IŠČIŠIPIA - Špinavá ruka , WU - PČAKE - Vlastník palice , ČI - RAPAKE - Vlastník dýky , Í - ŠIPIA - Špinavá ústa , WIŠKÍÁTE - Malý pes , WIŠKAWA - RA - XE AŠKE - WIA - Dlouhý divoký pes

Náčelníci - Mnoho úderů , Vraní medicína , Dvoje legíny , Červený medvěd , Skvrnitý kůň , Železný býk , Zkažené břicho , Černonožec Velký zloděj


   Žlutý Ocas      Bílá Labuť     Bílí Medvěd   Drží Nepřítele Kouzelná Vrána Kudrnatý    Býčí Jazyk    Dvě Kamenná Kouzla


Mnoho Úderů     Pronásludeje   Sleduje Nepřítele
                    ho Bílí Muž
 

ČERNONOŽCI

Jazykově patří k algonkinské rodině . V roce 1780 asi 10.000 , dnes asi 18.000 členů Byli decimová ni cholerou a neštovicemi , kterými byli záměrně nakaženi od bílých . Dělí se na čtyři skupiny : Amshapi Pikuni - Jižní Pieganové , Apatousi Pikuni - Severní Pieganové , Siksikaua - Černonožci - Kainah - Krvaví ; Mezi prvními začali chovat koně a získali i střelné zbraně . Byli děleni na lovecké tlupy o velikosti 20 až 30 rodin . Vše u nich bylo založeno na systému spolků . Tyto spolky se spojovaly v jakési velké bratrstvo zvané Všichni kamarádi . Nepřátelé všech sousedních kmenů .

Válečné spolky : Kukuís - Holubice , Soisksíssiks - Moskyti , Mátsiks - Udatní , Šílení psi , Rohy , Stámiks - Býci , Bizoní společnost

Náčelníci - Bílé tele , Vraní orel , Horský náčelník , Běžící orel


                                                  Horský Náčelník      Kudrnatý Medvěd             Malý Pes        Vraní Orel
 

KIOWOVÉ

Vlastním jménem K-i-gwu - Hlavní lidé, Kwuda - Vyvolení nebo také Kajova - Vládci , Ti kteří jsou v čele. Koncem 18. století asi 2.000 osob, dnes asi 5.500. Jazykově patří do rodiny Kiowa - tano. Dříve obývali východní svahy Skalistých hor ale časem sestoupili na Pláně, kde se sblížili se Sarsii a Vraními Indiány. Pod tlakem Arapahů a Šajenů ale později ustoupili na jih k Arkansasu, kde se střetli s Komanči. Po několika letech bojů však spolu tyto kmeny uzavřeli v roce 1790 mír. Od té doby žili oba národy takřka neoddělitelně. Tito lovci bizonů byli velmi bojovní, skvělí jezdci a chovatelé koní. Podnikali nájezdy i do Mexika. Počet vlastněných koní byl určující pro status a postavení ve společnosti. Spolu s Komanči se Kiowové podíleli na obchodu se zajatci i koňmi, a to prostřednictvím Wičitů a kmene Tano. Vzrůstem jsou Kiowové lidé zavalitější a mají tmavší pleť. Mluvili nosním rytmickým jazykem. Tito Indiáni byli rozdělení do sedmi skupin - Kata, Kogui. Kaigwu, Kingeo, Kongtalyui, Kuato. Zvláštní skupinu pak tvořili Semat tzv. Kiowa - Apači. Jednotlivé skupiny kmene tábořili v kruhovém uspořádání. Samotní Kiowové byli ještě rozděleni do několika společenských tříd. První byla Onde - slavní válečníci a náčelníci. Druhá třída byla Odegupa - menší podnáčelníci a svatí muži. Třetí třídu prostých lidí, kteří tvořili polovinu kmene, nazývali Kaan. Čtvrtá skupina Dapom byla označením pro bláznivé. Členství v kastě nebylo ale doživotní, podle zásluh se mohl jedinec ponížit nebo vyvýšit. Společnost byla ještě organizována do tlup tvořených skupinami příbuzných a to hlavně bratři s rodinami. Nejstarší z bratrů byl většinou vůdcem tlupy. Ve vesnicích fungovala táborová policie. Válečné spolky - Černé nohy - legginy, Divocí koně, Koňské čapky, Mladé horské ovce. Nejprestižnější byl válečný spolek Koitsenko pro deset největších bojovníků. Každý spolek měl své tance a obřady. U některých z nich byl zákaz používání určitých jídel nebo zákaz styku s určitými osobami. Náboženství kmene bylo animistické a polyteistické. Hlavním obřadem byl Tanec slunce - K´ado, který byl přístupný i ženám. Dalším mystickým obřadem byl Seni, jehož součástí bylo užívání peyotlu. Kiowové měli piktografický kalendář dějin, a to Anko - měsíční kalendář, Sett´an - každoroční kalendář. Členové kmeny patřili ke zdatným umělcům ve zdobení a piktografických záznamech činů i životních příběhů . Kmen léta bojoval proti USA za záchranu bizonů a svého způsobu života . Byl však vojenskou silou nepřítele donucen přesídlit do rezervace v jihozápadní Oklahomě. Některé tlupy přesto žili na svobodě až do roku 1875. Náčelníci - Osamělý Vlk, Satanta, Kopající Pták, Bílý Kůň, Satank, Dohasan - Malá Hora Nepřátelé s Apači, Utahy, Navahy, Tonkawy. ( dnešní výskyt - USA - Oklahoma ) 
  

  KIOWOVÉ     Kau-Lay-Ty Dřevěné Kopí  Dvě Sekery   Spící Vlk     Zachránce
                                                                  s manželkou  s manželkou
 

KOMANČOVÉ

Jazykově patří k Juto - aztécké rodině. Původně žili patrně ve Wyomingu. Kolem roku 1700 se tito oddělili od Šošonů a migrovali na jihovýchod do Nebrasky i Texasu. V dřívějších dobách chovali ovce a pěstovali kukuřici i tabák. Během migrace si osvojili chov koní a stali se typickými představiteli prérijní kultury. Koncem 18. století v počtu asi 20.000 lidí. Okolo roku 1851 postihla kmen epidemie, která jejich počet snižil na 12.000. Nejhůře na tom byl kmen v roce 1920, kdy jich zbylo jen 1.500. Dnes je Komančů 8.000. Významným rysem jejich kultury bylo válečnictví. Stali se postrachem texaských plání. Vlastnili velká stáda koní a patřili k nejlepším jezdcům. Již ve čtyřech letech dostávali chlapci a dívky poníky. Kůň změnil Komančům od základu život, ovlivnil jejich pohled na svět. Snadněji lovili a vítězili nad pěšími nepřáteli. V Novém Mexiku kradli koně Španělům a vyšlechtili vlastní chov poníků. Jezdci se soustředili na lehkost, rychlost a brilantní manévrování s poníky. Komančové bojovali 200 let se Španěly a podnikali časté nájezdy za kořistí. Nájezdníci dokázali překonat stovky mil během krátkého časového úseku. Byli skvělí střelci z luků a oblíbenou zbraní se stal i kolt. Za jednu minutu dovedl Komanč v trysku vystřelit až deset šípů, často kryt za tělem koně. Bojovníci také napadali nemilosrdně kmen Tonkawů, jehož příslušníci pomáhali Američanům jako zvědi. Komančové se skládali z osmi až dvanácti nezávislých skupin, které tvořily tlupy a když bylo třeba, vzájemně spolupracovaly. Názvy skupin se odvozovaly od jídel byl to starý šošonský zvyk. Některé ze skupin : Hoisové - Stromoví lidé, Kotsotekové - Pojídači bizonů, Kwahadové - Antilopy Parkeenaum - Vodní lidé, Nokoniové - Lid který se vrátí, Penatelové - Pojídači medu, Tahneemuh - Pojídači jater, Pehnahterkuhové - Vosy, Tenawaové - Ti co stojí po proudu, Widyunuuové - Widuy Yapa, Yamparikové - Pojídači kořenů. O kmenové záležitosti se starali náčelníci voleni na základě mimořádných vlastností, které posuzovala Rada náčelníků. Komančové si také vážili řečníků a nechávali je často mluvit na poradách v zájmu tlupy. Manželství byla polygamní, ženy měly těžký život ale mohly si vybrat manžela jakého chtěly. Nevěra žen se trestala uříznutím nosu. Jako jedni z mála obyvatel prérií ukládali Komančové své mrtvé do hrobů na pahorku. Často byl u hrobu obětován i oblíbený kůň válečníka. Většina prérijních kmenů naopak pokládala své mrtvé do korun stromů či na pohřební dřevěná lešení. Během let 1865 – 1875 došlo na Pláních k hromadnému vybíjení stád a to mělo pro Indiány zničující následky. Lidé hladověli a bojovníci útočili tvrdě na bílé lovce bizonů. Američané proto odpověděli vojenskou silou a v mnoha střetnutích Komanče porazili. Hladovějící Indiáni pak byli zahnáni do rezervací . V roce 1879 byl konec bizonů na pláních i konec volného kočovného života. Náčelníci - Deset medvědů, Quanah Parker, Červené Rukávy, Železná Košile, Zelený Roh, Bůvolí Hrb, Bílý Býk. Nepřátelé s Apači, Tonkawy, Osagy, Pawnee ( dnešní výskyt - USA - Oklahoma, Texas )


  Mléčná Dráha s manželkou                                   Albert Atocn     Bizoní Hrb     Stříbrný Nůž       Tenikwa



 

Kmen  ze  skupiny  Sioux.  Od  roku  1890  společně  s  Hidatsy  asi  1.800  osob.  Sami  si  říkali  Numakiki -  Lidé . Obývali  horní  tok  řeky  Missouri  v severnější  části  prérií. Tyto  Indiány  pro  jejich  světlou  pleť  i  vlasy  považovali  někteří  běloši  za  potomky  Vikingů.  Někdy  se  jim  proto  říkalo  Bílí  Indiáni. Do  19. století  žili v  prostorných  polozemnicích  krytých  hlínou  a  drny. Po  první  polovině  19. století  byla  původní  obydlí  nahrazena  sruby. Národ  měl  celkem  devět osad , příbuzné  rodiny  se  ve  vesnici  zpravidla  usazovaly  vedle  sebe  a  vytvářely  tak  jakési  čtvrti. Domů  mohla  být  celkem i  padesátka.  Sídliště  stála  většinou  na  vyvýšených  místech  nad  řekou .  Ves  bývala  obehnána  palisádami  a  měla  i  strážnou  věž.  Uprostřed  vesnice  stával  posvátný  cedr , symbol  mýtického  hrdiny  -  Věčného  Náčelníka. Obyvatelé  těchto  vesnic  byli  převážně  zemědělci  ale  zabývali  se  také  lovem  bizonů. Pěstovali   kukuřici , tykve, ořechy  a  slunečnice. Mandani  znali  mnoho  tanců  a  pořádali  četné  slavnosti . Společnost  byla  sociálně  organizovaná  do matrilineárních  rodů. Příslušníci  kmene  dbali  značně  na  svůj  vzhled , nosívali  také  hodně  ozdob  z  nichž  každá  měla  svůj  význam.  Muži  mívali  obličej  bíle  pomalovaný, ornamenty  se  lišily  podle  rodů  s  otcovskou  posloupností. Ve  vlasech  vedle  per  nosívali  také  žlutě  zbarvené  koňské   žíně. Levou  ruku  prý  mívali  tetovanou.  Své  mrtvé  ukládali  na  pohřební  plošiny  za  osadou, lebky  pak  pokládali  na  zem  do  kruhu  k  ostatním  lebkám  předků. Zajímavé  bylo, že  ženy  stavěly  pro  vodní  toky  kulaté  čluny  z  vrbového  proutí  a  bizoních  kůží. Kmen  byl  často  napadán  Lakoty  a  Assiniboiny . Společenství  bylo  decimováno  neštovicemi  a  v  roce  1837  zemřelo  dokonce  98 %  populace. Počet  těchto  Indiánů  tak  klesl  na  minimum  a  Mandanové   se   promísili  s   kmenem  Hidatsů  a  Arikarů. Náčelníci   -   Deset  Medvědů  -  Mato - Tope                  (v současné  době  obývají  část  území  v  USA  -  obchodní  středisko  Berthold  )

    Běžicí Tvář         Kopí                Malý John       Vraní Srdce       Žlutá Sova
    a neznámý
 

PAWNEE   ( PÓNI, PAUNÍ  )

Jméno  vychází  z  výrazu  „ Pari „  či  „ Pariki „  -  Roháči. Jméno  bylo  kdysi  odvozeno  od  zvyku  mužů  barvit i napouštět  skalpy, spojovat je tukem a nosit  je na  způsob  buvolích  rohů  na  hlavě.  Vlastní  název  spolku  je  Čahiksičahiks  -  mužové  z  mužů.  Společně  s  Wičity  osídlili  pláně  ve  14. století. Sídlili  na  řece  Platte  v  Nebrasce  a  Kansasu. Údajně  kdysi  žili  v Texasu  i  Novém  Mexiku  odkud  je prý  vytlačili  Šošoni  a  Apači. Roku  1830  asi  10.000 osob,  dnes  asi  5.500.  Jazykově  se  řadí  do  rodiny  Caddo . Společenství  tvořila  konfederace  kmenů  Chaui, Kitkehahki, Pitahauerat  a  Skidi.  Pěstovali  kukuřici, fazole, dýně  a  tykve,  byli  výborní  lovci. Stavěli  si  kruhová  dřevěná  a  hliněná  obydlí, do  kterých  se  vešlo  30 – 50 lidí.  Organizace  kmene  spočívala  na  vesnických  shromážděních, která  pak  tvořila  radu  jednotlivých  kmenů. Každá  ves  měla  své  posvátnosti  i  vlastního  kouzelníka s heroldem, který  jeho  jménem oznamoval  bojovníkům  vše  potřebné. Bojovníci  byli  povinni  poslušností  jen  v  tom případě, že  ves  byla  napadena . Pawneové  se  dělili  na  dolní  vrstvu  chudých  a  horní  vrstvu  kněží  válečníků  a  náčelníků. Vážení  byli  medicinmani  ochraňující  lidi  před  nebezpečím  a  nemocí. Lov bizonů  byl  privilegiem  celého  kmene, jednotlivcům  nebylo  dovoleno  lovit  na  vlastní  pěst. Zvykem  mužů  také  bylo  holit  si  hlavu  vyjma  úzkého  pruhu  podobnému  kohoutímu  hřebenu. Místo peří  nosili na  hlavách  turbany  v  době  míru  a  v  době  války  zmíněné  „ bůvolí  rohy „  Někteří  z  nich  se  zdobili  tetováním. Hlavním  prvkem  jejich  náboženství  byl  kult  nebeských  těles  a  zemědělské  kulty. Byl  uctíván  polobůh  Tirawa,  Jitřenka, kukuřice, hrom, bouře, vítr  a  pod. Jako  jediní  z  prérijních  Indiánů  praktikovali  v  obřadu  Jitřní  hvězdy  lidské  oběti. Jitřence  bývala  zaslíbena  mladá  zajatkyně  dívka  byla  během  obřadu  přivázána  k  dřevěnému  lešení  a  zabita.  Měli  také  válečný  spolek  Děti  Irusky   -  Opačníci.  Členové  spolku  se  nikdy  neženili  a  byli  stále  pomalováni  válečnou  černou  barvou. V  historii  je  ničili  mezikmenové  války , cholera  a  neštovice.   Kmen  Pawnee  podporoval  USA  ve  válkách  proti  ostatním  kmenů. Nepřátelé  Arapahů, Šajenů, Siouxů, Komančů. Náčelníci  -   Petalašaro .
(  v  současné  době  obývají  část  území  v  USA  -  Oklahoma )

      Bílý Kůň     Dobrá Liška    Orlí Náčelník    Petalasaro   Sluneční Náčelník  Stateční Náčelník
 

SIOUXOVÉ   ( SÚOVÉ )  -  Lakotové

Tento národ z jazykové rodiny siu byl kdysi tvořen seskupením 7 jazykově a kulturně  příbuzných kmenů, které sami sebe nazývaly Océthi Šakowin čili Sedm Ohnišť. Kolem roku  1650 obývali Siouxové území ve východní části Minnesoty. V této hustě zalesněné oblasti žili  jako polousedlí lovci a sběrači. O tato území bojovali s algonkinským kmenem Odžibwa více  než 200 let. Odžibwejové jim říkali Nadowe - is - iw - ug čili Malí Hadi. Toto označení  prvně zapsali Francouzi pod názvem Nadovesioux nebo Naduesiu, později došlo ke zkrácení na Sioux . V druhé polovině 20. století začali Indiáni nahrazovat toto pojmenování slovem Lakhóta.  Kolem roku 1780 bylo Siouxů odhadem  25.000, dnes asi 35.000. Konfedederace Sedm  Ohnišť byla tvořena těmito sedmy kmeny :                              

a)   Lesní - Mdewakanton - Vesnice u Tajemného jezera, Sisseton - Vesnice v níž se jedí  ryby, Wahpekute - Střelci v listí, Wahpeton - Vesnice v listí. Tyto kmeny se souhrnně označují jako Santee. V jednotném dialektu tyto čtyři kmeny sami sebe označují jako  Dakhóta.                        
b)  Centrální - Yankton, Yanktonai souhrnně jako Vičijelové, ve svém dialektu se označují  jako Nakhóta.                                                                                       
c)  Západní - Teton - Vesnice v prérii. Tetonové se dále dělí na: Brulé - Sicángu - Spálená  stehna, Oglala - Roztroušeni, Hunkpapa - Tábořící u vchodu, Minikonžu - Sázející u vody,     Sihásapa - Černé nohy,  Itázipčo - Sans Arc - Bez luků, Oohenunpa - Two Kettles - Dva  kotlíky. Tyto kmeny mluví dialektem, v němž sami sebe označují jako  Lakhóta.                 Slovo  Lakhóta , Nakhóta  a  Dakhóta  znamená  Spojenec .                                     Příbuzné je také nářečí Nakhóda, kterým hovoří kmen Assiniboin. Původně byli Assiniboini  jednou ze severních tlup kmene Yanktonai. Tato skupina žila a částečně se i promísila s  kmenem Cree. Časem začali Assiniboini dokonce bojovat proti kmenům Sedmi ohnišť .          Neustálé války s kmeny Cree, Odžibwa, Sauk a Fox vytlačily kmeny Siouxů směrem na  západ. Nejvíce se posunuly tlupy Tetonů a to až  na Velké pláně mezi řekou Mississippi a řekou Missouri. Pláně na západě ale skýtaly obrovskou přednost k lovu - bizony, kterých zde bylo  opravdu mnoho. Díky tomu přestávaly být kmeny Tetonů typickými lesními kmeny ale postupně  pokračovaly v přerodu na Indiány z plání. Při postupu na západ v letech 1700 – 1750 ale  museli Tetonové i Yanktonové zákonitě bojovat s Indiány, obývajícími tyto prostory. Hrozbou pro ně byly nepřátelské kmeny - Mandanové, Hidatsové, Omahové, Ponkové a Arikarové. Do  roku 1750 porazili Tetonové  kmeny Iowa i Omaha a vyhnali je z jejich lovišť. Poté  Tetonové zvýšili tlak na území polozemědělského kmene Arikarů. V bojích proti tomuto kmeni postoupili Lakotové časem přes  řeku Missouri dále na západ. Tetonové s Arikary ale i obchodovali.  Důvodem byla velká stáda arikarských koní. Kůň totiž změnil Siouxům úplně život. Chtěli proto  získat koní co nejvíce, jak krádežemi tak obchodem. Tetonům pomohlo také to, že v letech 1770 – 1775 řádila mezi polozemědělskými kmeny epidemie neštovic. Díky ní klesl počet nepřátelských Arikarů z 15 tisíc na 5 tisíc členů.  Postupem času byli proto oslabení Arikarové vytlačeni na sever do prostoru mezi řekou Grand a Cannonball. Jako první z Tetonů překročil kolem roku 1775 řeku Missouri kmen Oglala. Tento předvoj  dorazil časem až k Černým horám. Oglalové svedli o Černé hory těžké boje s místními kmeny.  Během let 1790 – 1814 vytlačili na jih kmen Kiowa. Na západ od hor vytlačili Oglalové také  kmen Šajenů. Mezi lety 1834 - 1843 byl pak mezi Šajeny a Tetony uzavřen trvalý spojenecký mír. V dalších letech 1822 – 23 svedli Oglalové boje s kmenem Absaroka a získali od něj území dnešního východního Wyomingu, jižně od  řeky North Platte. Oglaly přes řeku Missouri následoval druhý kmen Brulé, který v bojích obsadil území od řeky  White až po řeku Platte v Nebrasce. O tato loviště bojoval kmen Brulé s kmeny Ponka, Oto a Pawnee . Jako třetí proud přešel v roce 1795 Missouri tetonský kmen Minikonžu a osídlil loveckou  oblast severovýchodně od Černých hor. Poslední čtyři kmeny označovaní jako Saone překročili  Missouri až roku 1825. Tyto kmeny Hunkpapa, Itázipčo, Oohenunpa a Sihásapa pak kočovali  mezi řekou Yellowstone a Cheyenne.  Všech sedm kmenů tak postupně obsadilo obrovské  kompaktní území a vytvořilo zřejmě nejsilnější seskupení v Severní Americe. Lakotové byli  nejtypičtější představitelé prérijních lovců bizonů. Byli nejobávanějším prérijním kmenem, jak pro ostatní Indiány, tak pro Američany. Lakotské rodiny byly polygamní a patrilineární. Jednotlivé tlupy byly nezávislé a žili spolu v míru. Hlavním obřadem byl Tanec slunce. Podle náboženství Lakotů byl na počátku všeho kámen - Inyan, jehož duší bylo Velké Posvátné -  Wakhan Tanka. Kromě Inyana existovala pouze čerň - Han. Ze svého těla a krve pak Inyan  stvořil Zemi. Velké Posvátné je proto obsaženo ve všem. Formou vizí se pak u Lakotů  odehrává komunikace s Velkým Posvátným. Vize většinou interpretuje svatý muž - wičaša  wakhan. Lakotové končí své modlitby dvěma slovy mithakuye oyasin - všichni jsme příbuzní .   Pro Lakoty je posvátné každé místo na Zemi - všude je střed světa. Nejposvátnějším  místem jsou ale Černé hory. Zvláštní postavení má i minnesotský lom dýmkového kamene - Catlinitu  v  Pipestone. Hlavička dýmky z tohoto kamene tvoří pojítko mezi Velký posvátným a modlícím  se  člověkem při nejdůležitějším osobním obřadu - obřadu dýmky. Nejposvátnějším předmětem  kmene je Dýmka bizoního telete - Ptehinčala čannupha. Tu podle hlavní legendy přinesla  Lakotům věrozvěstka Bílá bizoní žena - Pte san wašte win. Hlavní skupinové či celokmenové  obřady byly pro Lakoty tyto : Tanec slunce - wiwanyang wačipi, Očista v potní  lázni - iniphi, Pláč o vizi - hanblečeyapi, Držení a osvobození duše - wanagi yuhapi na ayuštanpi, Dělání  příbuzných - hunkapi aj. Také Lakotové museli časem podlehnout bílým. Po roce 1876, kdy zvítězili ve známé bitvě u  Little Big Hornu nad 7. kavalerií, byli postupně zahnáni do rezervací. Památný masakr kmene  Minikonžu u Wounded Knee v roce 1890 byl poslední tečkou za jejich způsobem života.

Válečné spolky: Tokala - Liščí doupě, Cante Tinza - Statečná srdce, Kangi Yuha - Vlastnící vrány, Miwatani

Náčelníci - Sedící Býk - Thathanka Yothanka - Hunkpapa, Žluč - Phizi - Gall - Hunkpapa, Šílený Kůň - Thašunka Witko - Oglala, Rudý Oblak - Mahpiya Luta - Oglala, Muž jehož koní se obávají - Thašunkhopiphape - Oglala, Skvrnitý Ohon - Sinte Gleška - Brule, Velká Noha - Si Thanka - Minikonžu                                         

Úhlavní nepřátele Vran, Černonožců, Šošonů, Pawnee, Mandanů  a Arikarů.                       ( V současné době obývají rezervace v USA -  Severní Dakota, Jižní  Dakota, Montana ) 

 Sedící Býk    Medvědí Roh    manželka      Mladý Medvěd  Žluté Vlasy       Gall                         Ztracená Medicína
                            Skvrnitého Ohona

 Bílý Jestřáb   Červený Pták         Mula       Grošovaný Kůň     Mléko     Rudý Oblak   Zelený Ohon
 

ŠAJENI  ( Čejeni, Cheyenne ) 

Jméno Šajen je odvozeno z lakotského slova Sha - hi´yena ( Sha - jena nebo Sha - ela) tj.  mluvicí nesrozumitelným jazykem nebo také Lidé cizího jazyka. Sami sebe pak označují  Tsitsistas. Výklad tohoto výrazu je několikerý např.„ ti, kteří patří k nám„ nebo„ ti, kteří  jsou jako my„. Jiní jej překládají jako„ ti, kteří jsou odtud„ nebo„ Nejlepší lidé„ .            Roku 1780 asi 3.000 osob, dnes celkem 10.800. Jazykově patří do algonkinské rodiny. Původně to byl zemědělský lid žijící okolo roku 1680 v lesích kolem pramenů Mississippi v  dnešní Minnesotě. Zde obývali stálé vesnice, pěstovali kukuřici a zabývali se hrnčířstvím. Příchod Evropanů do oblasti Velkých jezer způsobil tlak na indiánské skupiny, které vytlačily  Šajeny směrem  na západ k řece Missouri. I zde zakládají Šajeni stálé vesnice a věnují se  navíc sezónnímu lovu bizonů. Kolem roku 1740 získávají první koně. U řeky Missouri potkávají algonkinský kmen Sutajů ( Sutaio, Suhtai ) od kterého se údajně naučili, jak žít na prérii a  lovit bizony. Od Sutaiů přebírají také obřad Slunečního tance. Do roku 1800 přecházejí pak  všichni Šajeni ke kočovnému způsobu života a k celoročnímu lovu bizonů i chovu koní. Usazují  se postupně na území mezi řekou Missouri a horami Black Hills. Během této doby Sutaiové   zcela splynuli se Šajeny. Na počátku 19. století jsou Šajeni vytlačeni Lakoty do oblastí  západně a jižně od Black Hills. Postupně uzavírají spojenectví s Arapahy a později i Lakoty. Díky spojenectví i své typické bojovnosti a tvrdosti vytlačují kmeny Kiowa, Ute, Pawnee a  Osage. Do roku 1830 ovládli Šajeni oblast od východního Wyomingu po řeku Arkansas. V letech 1837-39 bohužel řádí na Pláních neštovice a Šajeni proto utíkají do hor. V roce 1849  jich ale další epidemie - cholera  zabíjí na dva tisíce.                                                                                                                                               Časem se navíc Šajeni rozdělují na severní a jižní větev. Severní Šajeni si říkali Omi´sis -  Kuřáci a spřátelili se s Lakoty od kterých navíc převzali některé zvyky včetně oblečení.  Ovládli povodí řek Yellowstone a North Platte. Oba kmeny tvrdě bojovali společně proti  Američanům, přesto byli poraženi. Část Šajenů byla umístěna do rezervace v Oklahomě, tam  je však kruté podmínky donutili k strastiplnému útěku na sever. Tlupa Tupého nože byla  cestou zmasakrována ale lidé Malého vlka našli bezpečí v Sand Hills, nakonec jim byla  přidělena rezervace v Montaně.                                                                      Jižní Šajeni si říkali Sowonia - Jižané a lovili v povodí řeky Arkansas. Zde vytvořili  spojenectví s Arapahy, Kiowy, Komanči a Kiowa - Apači. Společně válčili proti jiným kmenům  a hlavně Američanům. Bojové tlupy se snažily žít co nejdéle na svobodě ale umírněnější z nich odešli během bojů do rezervací. Američané jejich tábory dvakrát zmasakrovali - Sand Creek 1864 a Wichita 1868. Po porážkách byli Jižní Šajeni přesídleni násilím do rezervace v Oklahomě. V čele kmene je rada 44 mírových náčelníků. Moc náčelníků nebyla automatická, závisela na autoritě a úctě. Instituce těchto náčelníků přetrvala do dnešní doby. Kolem roku  1850 se Šajeni dělili na deset tzv. „ posvátných tlup „. Ty byly volně organizované a byly  prostoupeny spolky s vojenskou, obřadní či sociální funkcí. Tlupy byli např. tyto: Omisis -  Jedlíci,  Hevhaitaneo - Lidé provazců, Hotametaneo - Psí lidé, Oivemana - Strupatci, Sutajové a Hiseometaneo - Lidé z kopců. Muži vyhledávali obvykle manželku v jiné skupině a po svatbě se připojují k této její skupině. Ženatý muž se snažil vyhýbat své tchýni a téměř  nikdy s ní nekomunikoval přímo, stejná pravidla platila pro snachu a tchána.                                                                                                                              Velký význam měli také válečné společnosti a jejich vůdci. Společnosti byli pro různé věkové  skupiny a patřila k nim většina bojeschopných mužů. Stateční a vybraní muži v nich pak byli  poctěni opatrováním posvátných předmětů ( buben, kopí, malované týpí, šerpa apod. ) Ke  společnosti patřívaly čtyři svobodné dívky, jejich role byla reprezentativní a ceremoniální.  Známé válečné spolky jsou: Červené štíty, Jeleni - Kopýtková chřestidla - Zahnutá kopí, Lišáci - Kojoti, Psí muži, Vlčí bojovníci - Lukové tětivy - Lukoví válečníci, Blázniví psi.         Také ženy měly své společnosti např. Moneneheo - Vyvolené ženy, které zhotovovaly ty  nejlepší ursoní ostnové aplikace a vyráběly náboženské předměty. Náboženskou funkci  zastávaly také některé tajné šamanské společnosti, které sdružovali obřadníky a obřadnice.  Zvláštní byla Opačnická společnost zahrnující muže a ženy, kteří se při obřadech vyznačovali  podivným, obráceným chováním, které jim dávalo velkou duchovní sílu.                            Šajeni ve svém náboženství věří  v posvátnou tvořivou sílu - maheo. Ta stvořila posvátné  osoby či mocné duchy, kterými naplnila vesmír a kteří se podílejí na jeho běhu. Čtyři duchové sídlí na okrajích světa, další jsou na obloze. V zemi je duch, kterého Šajeni oslovují„ naše   babička„. Šajeni také rozdělují vesmír do sedmi sfér, směrem vzhůru přibývá duchovního a  ubývá tím materiálního. Za silné a posvátné považují také ptáky nebo jezevce. Důležitým  prvkem jsou obřady, jejichž součástí jsou písně, motlitby, malování těla, kouření dýmky, drobné obětiny apod. Důležité je Vonhoam - obřad v potní chýši a postění na posvátné hoře  Bear Butte. Hlavním je také obřad obnovy čtyř posvátných šípů, obřad bizoní čapky a obřad  v příbytku Dárce života - Sluneční tanec. Posvátné šípy, první štít, skalpovou košili a  myšlenku založení válečných společností přinesl Šajenům velký prorok Sladký lék ( Sladký  kořen ). Bizoní čapku a Sluneční tanec přinesl z posvátné hory slavný prorok Sutajů jménem  Vztyčené rohy. Této hoře obdarování - noahvos přikládají příslušníci kmene obrovský význam  ve svém náboženství. Lze právem říci, že Šajeni patří k hlavním kmenům Plání a jsou řazeni  mezi nejtvrdší bojovníky za záchranu svého způsobu života. Dodnes pevně drží své  náboženské tradice a duchovní vnímání světa.                                                                                                                                                             Náčelníci - Černý Kotel, Malý Vlk, Tupý nůž, Orlí Nos, Vysoký Býk, Žlutý Kojot, Malý Plášť, Vlk s vysokým hřbetem, Větrný Vír                                                                  ( dnešní výskyt - USA - Montana, Oklahoma )


 

         Pro North Western Territory o.s. zpracoval  Jiří Líčko - Ika Sapa

                              Jako zdroje byly použity tyto prameny :

Indiánská encyklopedie - Mnislav Zelený1994 Indiáni severoameričtí - Čestmír Loukotka 1931 Národy celého světa - Václav Hubinger, František Honzák , Jiří Polišenský 1985 Pláč ptáka Bouřliváka - Charles Hamilton 1965 Stránky www.indiancorral.cz 2011- Nahkohe Domorodí Američané